EngageInsightsKdyž ptáčka lapají…, aneb s příběhem nejdál dojdeš

Když ptáčka lapají…, aneb s příběhem nejdál dojdeš

Někdy se dívám na film a buď se ani nedodívám, nebo po skončení ani už nevím, jaký měl název. Ale mezitím jsou i filmy, které bych si nejraději hned spustil znovu, nebo o nich potom dlouho přemýšlím. Baví mě tím, že mě donutí se zamyslet, přemýšlet, hledám v nich to, co mě na tom uchvátilo a zaujalo.

A velmi podobné to mám v rámci své role headhuntera. Jsou projekty, na kterých pracujeme, protože jsou zajímavé a má to samozřejmě i obchodní rozměr. Ale potom jsou projekty, na kterých pracujeme, protože jsou výjimečné. Výjimečné svým příběhem.

Příběhy se vypráví od pradávna, některé jsou smyšlené, jiné reálné.

A právě tady vidím tu tenkou linku mezi tím, jak příběhy přenášíme na lidi, kterým je chceme a potřebujeme povědět. A to jsou námi oslovení lidé, kandidáti. A umění je vyprávět nikoliv smyšlené, ale pravdivé příběhy zajímavě. Když budu příběh vyprávět s nadšením a pozitivně, bude to vypadat podezřele a podobat se to nadpisu – Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. A to by mohlo mít opačný efekt.

Stejně tak jako každý příběh má své kapitoly, tak i informace k projektu i firmě se musí kandidátům dávkovat postupně. A každý u nás si musí najít svoji oblíbenou a osvědčenou strukturu, protože není stejných vypravěčů.

A proč jsem se nad tím zamyslel? Co úvahou chci říct?

Máme čím dál více klientů s vlastním příběhem. Tedy zakladatele a majitele firem, kteří k sobě hledají kolegy na strategické pozice, nebo i celkové převzetí jejich firem či jednotlivých částí. Nemluvím o korporacích, kde jsou jistě zajímavý lidé, ale k těm se už nikdo nedostane, aby si poslechl jejich příběh. Jsem přesvědčený, že to musí být příběhy mnohdy extrémně zajímavé, ale i přesto, že si je člověk přečte na webových stránkách, postrádají tu autentičnost. Stejně tak, jako když sedíte se starším člověkem, babičkou nebo dědou, a posloucháte jak to bylo “tenkrát”. Vnímáte nejen příběh, ale i emoce. Čím víc zraju, tím víc si vážím těch chvil, kdy mohu poslouchat starší a zkušené, jak vypráví své příběhy. Baví mě to! A mnohé startupové technologické firmy na to už přišli dávno, že v příběhu je síla a právě proto zakladatelé nebo jejich CEO sami nabírají nové kolegy, nebo jsou alespoň jejich částečnou součástí. Protože umí prodat autentičnost. Emoce. Pozitiva. Ale i negative z jejich úst zní jinak. Pozitivně. Příběh je příběh a většinou je na pokračování. A vtáhnout kandidáty do toho, aby se staly součástí příběhu, který bude v čase vyprávěn, to je to důležité. A to je to umění. Ne lákat je jen na podmínky jako je super auto, prosklená kancelář, parádní peníze. Je to důležité, ale jen jako potvrzení kvalit kandidáta. Ale nikoliv to, co má zaujmout. To co má zaujmout, je právě ten příběh, který se stále píše…

A právě tady pro ty firmy, které mají možnosti a kapacity na to vyprávět svoje příběhy face to face, je extrémně náročné pracovat z pozice externisty. Protože k nim vybíráte lidi. Nejen know-how a zkušenosti, ale především právě lidi, osobnosti. Ty, které budou tuto firmu, značku, kulturu, prezentovat uvnitř i navenek.

A to vše se odehrává většinou v krátké době. A i několikrát do roka. Přitom, jak dlouho a jak často každý z nás hledá toho pravého partnera na celý život?

Role headhunterů je ptát se! Ale ptát se nejen kandidátů, ale nejvíc klientů, tedy firem pro které pracujeme. A ptát se hodně. Pokud totiž nebudu znát příběh, cítit ty emoce, ať už jsou jakékoliv, tak jak můžu vědět, koho hledám?

A jeden z hlavních úkolů firmy je vybrat si headhuntera, který bude poslouchat jeho příběh natolik poctivě a pozorně, aby ho uměl předat dál. Alespoň do té části, do které zaujme posluchače. Potom už by měl příběh vykládat ten, od kterého je to autentické.

Milý recruiteři, headhunteři, pracujme s rozumem a srdcem, protože fakturace nemá být motiv, ta má být jen potvrzení skvěle odvedené práce. A dobře odvedená práce bude jen tehdy, pokud obsazení pozice nebude náhodné.

Držím palce.